Mluvíte řečí svého kmene? 3 kroky k lepšímu textu

Onehdá se mi dostaly do rukou studentské reference na jeden výukový projekt. Všechny báječně pozitivní. ALE. Všechny do jedné naprosto sterilní, formální, přeuctivé až robotické. Úplně mi zatrnulo – kde je pověstná studentská spontaneita? Kam se poděly všechny ty pubertální emoce? Kde je nějaké nadšení, nějaký život, nějaká originalita???

A pak mi to seplo. Většina mých klientů má společnou jednu věc: Nedokážou se při psaní uvolnit, zbavit se přímo chorobné sevřenosti. Mají pocit, že „se má nějak psát“ a snaží se násilím držet nějakých pravidel (byť nikdo přesně neví, jaká to jsou). Často pak jejich texty silně připomínají zprávu ze zasedání národního výboru.

Pisatelé totiž často mívají dvojí tendenci:

  1. Stylizují se do někoho jiného, píšou úplně jinak, než běžně mluví.
  2. Nezajímají se o to, kdo sedí na druhé straně.

Čím to?

Ve škole při hodinách slohu (úplně cítím, jak vás při tom slově obešla hrůza) jsme se všichni učili psát jako ty ovečky – popis pracovního postupu, vyprávění, umělecký popis pracovního postupu neboli líčení, úvaha, referát… Všichni hlavně pěkně spisovně a gramaticky správně. Nikdy v životě se s námi coby žáky či studenty nikdo nebavil o tom, že by bylo docela fajn podívat se taky na to, kdo si to bude číst. Že nejdůležitější není, „jak správně je to napsáno“, ale zda ten, kdo je na druhé straně, tomu dobře porozumí, jestli se mu to bude číst příjemně a jestli si čtení užije.

Moc dobře si pamatuju, jak jsme na gymplu psali fejeton. Trochu jsem se tenkrát urvala ze řetězu a napsala jsem ho fakt hodně akční, s výraznými prvky vyprávění, velkým podílem přímé řeči a užila jsem dost neformálního jazyka. Fejeton neprošel. A vážně mě mrzí, že už dávno skončil někde v propadlišti dějin. Byl totiž fakt dobrej…

Tehdá jsem si dovolila oddělit se od stáda a psát si po svém, a to se zkrátka neodpouští. Když už jsme u toho, věřili byste, že jsem maturovala z češtiny chvalitebně? No vážně. A hádejte, proč asi.

Co s tím?

Pokud se i vy cítíte být obětí systému a nedaří se vám k textu přistupovat jinak, než podle nalinkovaných školních pravidel, mám pro vás tři záchranné kroky.

1. Kdo je vaše cílovka?

Ne, neříkejte, že všichni. Váš čtenář má oproti jiným vždycky nějaká specifika. Zaměřte se hlavně na jeho zájmy, touhy, problémy. Nikdy nepíšete „pro všechny“, to si pamatujte. Typického klienta si co nejpodrobněji popište (nezapomeňte na jeho typický slovník a typické hlášky), klidně si ho pojmenujte (já mám například Karla) a třeba si ho i nakreslete. Od teďka už píšete jenom pro něj, jasné?

2. Mluvte řečí svého kmene

Jste odborník na finance? Pak určitě dobře víte, jak mezi sebou běžně komunikují bankéři a finanční poradci. Jste expert na výrobu vína? Pak se stoprocentně stýkáte s vinaři a znáte jejich jazyk. Jsou vaší cílovkou maminky na mateřské? Pak jednoznačně víte, jak mezi sebou maminy mluví a na co slyší.

A to je vlastně vše, co potřebujete znát. Prostě pište jejich jazykem. Každá cílovka má svá specifika a své odlišnosti, svůj tón řeči, svou slovní zásobu a svůj humor. A vy, pokud jste expert v oboru, je určitě dobře znáte a běžně používáte. Tak teď už se jen odpoutat od těch školních slohovek…

3. Buďte sami sebou

Na konec jeden velmi prostý, ale velmi účinný tip: Až příště něco napíšete, posaďte si naproti sobě kamaráda nebo někoho z rodiny a přečtěte mu svůj výtvor nahlas. Cítíte se u toho přirozeně, jako byste si normálně povídali? Nebo máte spíš pocit sevřenosti a přehnané uctivosti? To je skvělý identifikátor. Upravte text tak, aby vyzníval co nejpřátelštěji, co nejpřirozeněji, spíš jako neformální rozhovor než jako účetní závěrka. Je potřeba, abyste se v něm vy sami cítili dobře. A dejte do toho emoce a trochu elánu, ať je to zábava!

Ano, takhle málo někdy stačí. Zbavte se pocitu, že nad vámi stojí paní učitelka s rákoskou (v lepším případě s třídnicí), a uvolněte se. Pište jako člověk a pište pro lidi.

Moc bych si přála, aby se některé principy copywritingu dostaly i do školních lavic. Studentům by to dost usnadnilo budoucí život. Naučili by se, že nepíšou pro paní učitelku a pro známku na vysvědčení, ale pro živé lidi, kteří mají emoce. Že píšou proto, aby si to skutečně chtěl někdo číst.


Pokud se i vy chcete naučit psát texty, které baví a prodávají, omrkněte online kurz copywritingu tady. >>>

 


Lucie Koubek

Lektorka copywritingu a obsahová specialistka s vášní pro online marketing. Autorka online kurzu Copykiller – Prodávejte textem a spolupachatelka mnoha dalších marketingových kurzů, seminářů a e-booků. Učí své klienty psát texty tak, aby zaujaly a proměňovaly čtenáře v platící klienty.
Komentáře